Vlak do nebe

Improvizací jsme začínali, společně s ní jsme prožili vrchol "slávy "... patří k nám nejen na divadelních prknech, ale i v běžném životě...

Sám ji mám hrozně rád, neustále nutí člověka přemýšlet a to maximálně rychle - pokud divák cokoliv pozná, je to špatně...

Proto jsem byl hrozně rád, když jsem mohl něco ze svých skromných vědomostí předat další generaci...improvizační divadlo není příliš rozšířené, nenaplňuje sály o počtech několika set sedadel...a tak to má být. Proto mě těší, že improvizace dokáže zaujmout jak mladší děti, prvního stupně základní školy, tak i "puber´táky", kteří dokáží improvizačním divadlem vyplnit jejich volný čas....

Není to jednoduché, ne vždy se "na place" daří...ale na druhou stranu - diváci dokážou velmi pomoci, a když se podaří naladit na stejnou vlnu jeviště i hlediště...je to jeden z nejkrásnějších zážitků, které znám. Symbióza na divadle je proudem neutuchající energie, která herce dokáže nabudit k neuvěřitelným výkonům...když to funguje.

Prolog

Představení Vlak do nebe vymyslely děti. Respektive, původní námět na daný příběh vzešel z hlavy společně sedmilétému a patnáctiletému klukovi. Nádhera. Poezie v chodu, společně pak celé představení vymyslely, většinu až na jevišti.

O čem je?

Přestože je pokaždé vše trošku jinak, pokusil jsem se sepsat děj, který nosím v hlavě:

 Představení

Nádraží

Dívám se na osamělého výpravčího. Stojí ne peróně, v ústech, namísto píštalky, fouká do saxofonu...vlak, do té doby pokojně stojící, se dává pomalu do pohybu. Odjíždí do nebe...

Pokyn k odjezdu se pomalu mění v blues osamělého nádražáka...nikdo jiný tu není, všude je pusto a prázdno...

Výpravčí dokončuje svou píseň...přijíždí další vlak, ten poslední. Vystupuje mašinfíra. "Tak mám takovej pocit, že jsme poslední dva lidi na zemi". "Vím o tom, před tebou jsem odbavoval poslední cestující...maminku s kočárkem, nějakého staříka...novomanžele...nečekal jsem, že ještě přijedeš...myslel jsem, že to vezmeš do nebe bez zastavování". !Nemohl jsem tě tady nechat, pojď, nastup si...".

Z komína lokomotivy vyletí oblak dýmu, ještě jednou, ještě jednou....ale do pohybu se nedává. "Proč nejedeš? Potřebuješ přihodit do kotle?" "Ne, mám natlakováno, ale přesto se nemohu rozjet..." Oba dva vystupují. Obchází lokomotivu. "Co budeme dělat? Víš, jak na to?"..."Ne. A ty?"..."Taky ne...víš co? Roztlačíme jej!" Vypravčíí s mašinfírou přecházejí na konec vlaku a roztlačují jej. Vlak se pomalu rozjíždí...nabírá rychlost...a ujíždí...